Cestování je jedna z mých velkých lásek.
Proto se jí nechci vzdát ani teď, kdy už na to cestování nejsme jen dva. Musím přiznat, že z mateřství, a s tím spojeného cestování, jsem měla poměrně obavy. Z nějakého důvodu jsem si myslela, že spolu s tím až se stanu matkou budu muset svojí vášeň opustit, nebo mírněji řečeno nechat na nějakou dobu stranou.
Díky bohu mám skvělého chlapa, který se ničeho nebojí a už během těhotenství mě ujišťoval, že cestovat určitě půjde. Chtěla jsem mu věřit, ale stejně ve mně pořád něco hlodalo. Pak jsem narazila na jeden blog s ženskou tématikou, už si nevzpomenu jak se jmenoval, ale co mě tam zaujalo, byl příběh ženy, matky, která s dvouletým dítětem cestovala po Asii. Ty jo, ono to fakt asi jde! To mi vehnalo do žil velkou kapku naděje;)
"A to je také důvod, proč jsem se rozhodla sdílet jak my cestujeme po světě. Kdyby to mělo pomoci třeba jen jediné rodině se k cestování rozhoupat, tak budu spokojená."
Když se nám narodila dcera, tak jsme s cestováním začali velmi pozvolna, po Evropě. Poprvé byla za hranicemi ve svých 3 měsících, kdy jsme jeli na prodloužený víkend do Norimberku. Poté následovalo v 7 měsících Maďarsko, v 9 měsících Menorca, v roce Itálie, v 15 měsících jsme se rozhodli, že vyrazíme na Bali a do Singapuru, pak jsme si dali se zahraničím na nějakou dobu pauzu a cestovali jsme po krásných koutech naší české země, což bylo také úžasné a nyní, když má Bety dva a čtvrt máme v plánu Malajsii. Když to nyní píši, tak musím říci, že jsem si jako těhotná nemyslela, že to fakt dáme.
"Sny se plní, člověk si akorát musí umět správně přát."
Každý si pod cestováním představí asi něco jiného. Pro někoho je to zájezd s cestovkou, pro někoho čundr se spacákem. My cestujeme jak se říká na vlastní pěst, nejraději do zemí jihovýchodní Asie a přilehlých destinací. Cestujeme bez cestovky. Prostě si koupíme letenky a jedeme. Ubytování máme většinou zajištěné jen na první 2 dny po příletu a pak už jezdíme, kam nás to táhne. Putujeme s batohy na zádech, dítě máme v nosítku (nebo v rukou, na ramenou nebo v kořárku) a hotely vybíráme obvykle skromné. Využíváme místní hromadnou dopravu, vlaky, autobusy, půjčené motorky nebo kola, někdy vezmeme Uber nebo místní taxi a často chodíme pěšky. Je pravda, že na nás místní občas dosti koukají nebo nás chtějí svézt. Cestování hromadnou dopravou nebo s někým místním je úžasný způsob, jak se seznámit;-) Letos jsme také poprvé stopovali a ačkoli jsem k tomu byla poměrně nepřístupná, tak to byl moc fajn zážitek.
Cestujeme proto, že chceme danou zemi poznat, ochutnat, zjistit, jak tam žijí místní lidé, takže jdeme většinou tou trnitější a náročnější cestou, ale zážitky z toho máme úžasné. Obvykle bydlíme v obyčených hotelích, moc rádi spíme také v tzv. homestay (ubytování u někoho doma nebo menší rodinný penzion). Lidé, kteří homestay vlastní bývají velmi vstříční, častokrát od nich něco dostaneme (dobrou radu, ovoce, večeři za pakatel a vždy milé uvítání). Abčas si ale zaplatíme i dražší hotel, abychom poznali i druhou stranu mince.
Máme rádi společnost. Cestujeme zatím ve třech, ale lákáme naše kamarády a příbuzné, ať se k nám připojí. Vloni za námi na Bali přijel můj 60ti letý taťka. Byla to jeho velká první samostatná cesta a protože se hecnul a řekl si, že to zvládne, tak s námi strávil příjemných 8 dní. Letos jsem zase namotivovala svojí přítelkyni s rodinou, aby se k nám na pár dní připojili, tak jsem zvědavá, jak se jim bude Malajsie líbit. Zatím většinou cestovali do vzdálenějších destinací pouze s cestovkou, takže je to také jejich první dobrodružnější cesta;)
Kdo se k nám přidá příště? Nebo ještě i letos? ;)
