Vaše miminko je v ohrožení, maminko (aneb moje těhotenství s těhotenskou hepatopatií)

Za pár dnů to budou dva roky, co mi byla u mého prvního těhotenství diagnostikována tzv. Těhotenská hepatopatie/hepatopatóza. Jedná se o poměrně vzácné onemocnění (cca 1% těhotných žen jím onemocní), na českém interntetu o něm nenajdete moc informací a proto bych chtěla tímto článkem trochu podpořit ženy, které od lékaře slyší stejný ortel.

Abych začala od začátku, tak musím říci, že jsem si své těhotenství velmi užívala, těšila jsem se na všechno nové, co mi můj "jiný" stav přináší a pohrávala jsem si s myšlenkou na domácí nebo alespoň ambulantí porod. Vzhledem k tomu, že mé těhotenství bylo do 30. týdne naprosto v pořádku mi to připadalo jako dobrá volba. Během těhotenství jsem se ladila na své miminko, komunikovala s ním skrze kresbu, dotyk a myšlenky, také jsem odmítala některá lékařská vyšetření, některé ultrazvuky, pití cukrové vody atd. Zajímaly mě všehchny alternativní směry, neuvěřitelně mě bavilo, a i dnes stále baví, zabývat se vším, co se kolem přirozeného těhotenství a potažmo i porodů týká. Přečetla jsem spousty knih, shlédla různá videa o přirozených porodech, navštívila jsem hodně seminářů a napojila se na komunity, které se těmito tématy zaobírají. Cítila jsem se skvěle!

Vše se však změnilo ve chvíli, kdy jsem šla na pravidelnou kontrolu ke své gynekoložce a protože ta zrovna měla dovolenou, jsem se setkala s jejím záskokem. Paní doktorka mi doporučila nechat si nabrat krev a udělat jaterní testy. Jaterní testy se standardně těhotným bez komplikací nenabírají, avšak paní doktorka na nich trvala. Nevím proč, ale souhlasila jsem. Nyní zpětně vidím tuto lékařku jako takového anděla strážného mého těhotenství. Asi bych měla zmínit pár faktů o těhotenské hepatopatii. Jedná se o onemocnění jater, které může velmi vážně postihnout miminko. Jsou zdokumentovány případy, kdy plod v pokročilé fázi těhotenství zemře uvnitř matčiného těla. Z tohoto důvodu jsou lékaři velmi ostražití a ženy pod velkým dohledem. Těhotná žena na sobě nepociťuje obvykle téměř žádné příznaky kromě svědění, únavy nebo tmavší moči. Mě vlasntě ani nenapadlo, že bych měla nějaký problém, nic mi nebylo..

Moje gynekoložka mi nebyla schopná vysvětlit, co mě čeká, vlastně mi neřekla skoro žádné relevantní informace o této nemoci a jediné čeho jsem se od ní dočkala bylo označení za přecitlivělou matku - no jako sorry, ale ukažte mi jedinou těhotnou, která není přecitlivělá:-D, na to snad musí být za ty roky praxe zvyklá (hned jak jsem se trochu zotavila po porodu jsem ji vyměnila). O této nemoci jsem nikdy ani neslyšela, lékaři na oddělení rizikového těhotenství mi bohužel nic moc neříkali (a když ano, tak většinou každý doktor něco úplně jiného) a na českém interntetu kromě pár sporých informací nebo několika diskuzí nebylo nic kloudného. Velké díky zde patří mému Muži za podporu, kterou mi poskytl a za poskládání informací ze všech možných zahraničních studií a jiných zdrojů. S ním jsem se cítila v bezpečí, ačkoli je mi jasné, že i on se v celé té situaci cítil značně nekomfortně.

"Dokážete si představit ten pocit, když se cítíte naprosto v pořádku a lékaři vám říkají, že jste vážně nemocná a že máte bez prodlení nastoupit na oddělení rizikového těhotenství...? Cítila jsem se naprosto zmatená!" 

Tak jsem si doma sbalila čemodan a chvátala jsem do Podolí. Byla jsem to dobou ve 34tt. Lékaři do mě naprali kapačkou Transmetil a zahájili léčbu asi 10 léky denně, sledováním srdeční odezvy dítěte na monitorech několikrát denně, měřenním tlaku a ultrazvukem. MŮJ SEN O PŘIROZENÉM TĚHOTENSTVÍ a zřejmě i porodu se sesypal jako krabička z karet. 

"Nejhorší na celé té situaci bylo to, že jsem byla v pasti lékařů, jejich strachů a měla jsem pocit, že se mi věci dějí a ne, že si je tvořím, tak jak jsem zvyklá. Z dnešního pohledu je mi jasné, proč jsem si to celé musela prožít a jsem za to v podstatě vděčná. Poznala jsem totiž další kousky do mozaiky svého já:-) "

O pár dnů později mi přišel primář oznámit, že hodnoty mých jaterních testů jsou příliš vysoké a že pokud neklesnout do druhého dne, tak půjdu na císařský řez. Vždyť já ani nemám doma nachystanou výbavičku pro tak malé miminko blesklo mi hlavou... Druhý den mi však hodnoty jaterních testů zázračně poklesly (modlila se za mě většina mé rodiny a přátel) a tak se čekalo dál. Každý den to samé jak na kolovrátku, příběhy žen z rizikového oddělení mi na pozitivitě také nepřidávaly. Zde bych ráda poděkovala svým přátelům, kteří za mnou do porodnice chodili a vytrhávali mě z této šedivé reality. Strávila jsem tam přes 3 týdny. Naštěstí jsem mohla chodit alespoň na procházky k řece a na zahradě porodnice cvičit jógu. Poslední těhotenské fotky mám také ze zahrady podolské podrodnice:

V 37 týdnu (36+0) byly mé hodnoty jaterních testů a žlučové kyseliny stále několikanásobné oproti normě a lékaři už nechtěli dále čekat a bylo rozhodnuto, že je potřeba porod vyvolat. Sepsala jsem si porodní plán... plán značně odlišný od toho, co jsem původně plánovala a čekala, co se bude dít dál. 

A dělo se toho hodně, jenže to už je příběh porodní. Ráda s vámi budu sdílet, jaký byl můj vyvolávaný, přesto téměř extatický porod aneb rodíme tak, jak žijeme.