Naše cesta v číslech (zima 2017-18)
- navštívili 3 různorodé země (vyspělou, vybavenou Malajsii, autentickou, lidnatou Indonésii a supermoderní drahý Singapur),
- se 7x usmívali na letušky při nástupu do letadla,
- spali ve 12 hotelech (nejkratší pobyt 2 noci, nejdelší 7 nocí),
- se 6x houpali v lodi na vlnách moře, 1x na řece a několikrát v houpací síti,
- 6x využili služeb dálkových autobusů (plus nějaké menší přejezdy místními linkami),
- 2x jeli na koňském povozu (z toho jednou dobrovolně),
- si 2x půjčili kola (dokonce i s dětskou sedačkou a Bety si to moc užívala),
- 8x byli na dětském hřišti (z toho 1x v Indonésii, ale pro tu rozbitou klouzačku je název dětské hřiště moc nadnesený, takže 7x),
Kolikrát jsme si zavolali Uber spočítat nedokážu (a Asii je velmi levný a dostupný) a počet nachozených kilometrů zkusím dohledat v aplikaci, která mi to počítá.
Během naší cesty jsme ochutnali desítky výtečných jídel. Na nejlepší jídla jsme obvykle narazili buď na ulici (Street food) nebo v jídelně, kde ani neměli jídelní lístek přeložený do angličtiny a co si máme dát nám lámanou angličtinou doporučil některý z hostů.
Touto dobou je ve zdejší krajině období dešťů. Pršelo nám dohromady asi 6 dnů. Většinou jsme zde měli slunečná dopoledne a polojasná až zatažená odpoledne. Bety si deštivé dny moc užila, protože mohla pobíhat v dešti, skákat do louží nebo se na ostrově Gili Air brodit ulicí, ve které měla vody po kolena.
Další čísla:
- celkem jsme vypili nejméně 150 káv,
- asi 20x si chtěl někdo hladit, chovat nebo se fotit s naší Bety (nejčastěji se nám to stávalo v Indonésii, kde děti opravdu milují),
- několikrát jsme museli odmítnout, když Bětce místní obyvatelé dávali cukrovinky (někdy se stalo, že je i přesto dostala a pak jsem je buď ekologicky zlikvidovala já nebo jsme je neekologicky vyhodili),
- 1x jsme byly s dcerou nachlazené (to jsme si přivezly z Čech),
- 2x měla Bety vyrážku (jednou z manga a podruhé z jahod - ta byla dost děsivá),
- ani jednou jsme se nepo... z jídla
- ztratila jsem 1 x kalhoty, 1x leginy (řekla bych, že někde na letišti, když jsem se převlékala do kraťas), prošlapala jsem jedny boty a mužovi někde vypadly Bětky sandále, když jsme běželi, abychom stihli loď,
- Muž 1x zvracel z nedopečeného jehněčího steaku
- 1x jsme se tu s někým bavili o Bitcoinu (konkrétně s řidičem Uberu - snad si je na doporučení mého Muže opravdu koupí)
- přečetla jsem 2 knihy (a asi 100 krátkých pohádek z pohádkové knížky, co s sebou měla Bety)
- užili jsme si několik krásných západů slunce a ani jeden východ (nebo vlastně užili, ale s uchem na polštáři)
- úsměvy od místních a turistů
- vhledy do našeho rodičovství a partnerství
- vzpomínky na naše dřívější cesty, kdy jsme srovnávali jakým způsobem jsme se posunuli ve svých životech nebo jsme srovnávali změnu v místech, která jsme (konkrétně v Indonésii) už vloni navštívili.
Celkové náklady jsme dopodrobna nepočítali, ale odhadem se pohybujeme kolem 50 tis. Kč za osobu. Jsem moc vděčná za naše odhodlání neopustit náš největší koníček , kterým cestování bezpochyby je, ani v době, kdy máme malé dítě a za zkušenosti které díky cestování máme. Už nyní vymýšlím, kam pojedeme příští zimu. Pokud máte chuť, můžete se k nám přidat!